22. 6. 2011

Spirituální potřeby člověka ve světě za skleněnou zdí

V roce 1998 jsem se stal farářem. Od roku 2002 pracuji také jako sociální pracovník v píseckém Domově pro seniory. V tomtéž zařízení, stejně jako v sousední nemocnici, navštěvuji ty, kteří si přejí, abych je v závěru jejich Cesty doprovodil. To mne přivedlo nejen k tomu, abych se na tímto tématem hlouběji zamyslel, ale také k tomu, že s tragickou situací umírajících v českých nemocnicích a domovech seniorů něco udělám. Po absolvování lektorského kurzu vzdělávání dospělých jsem začal spolupracovat se vzdělávací agenturou pana Vítězslava Krále, kde mám akreditovaný kurz "ÚVOD DO SPIRITUÁLNÍ PÉČE O UMÍRAJÍCÍ V DOMOVECH PRO SENIORY ".

V tomto textu bych rád nastínil to podstatné na cestě naší péče o nemocné, kteří potřebují vedle injekcí, jídla, pití, tepla i jiné věci - neméně důležité.

MUDr. Ondřej Sláma z Masarykova onkologického ústavu hodnotí situaci v ČR takto: „V České republice každoročně umírá kolem 105 000 lidí. Téměř 60% všech úmrtí nastává na lůžkách nemocnic (60% všech úmrtí nastává na nemocničním lůžku). Nemocnice je tak nejčastějším místem úmrtí. Závěr života v nemocnici prožívá více než 60 000 lidí ročně. Situace v ČR je v tomto ohledu srovnatelná s ostatními vyspělými zeměmi Evropy (např. Německo a Velká Británie). Ze statistických dat MZČR a UZIS se můžeme dočíst různé informace o délce posledních hospitalizací, o příčinách úmrtí nebo o tom, zda byli zemřelí pacienti po smrti pitváni.“

Odkud a kam
Když se posadíte na lůžko umírajícího (protože velmi často v nemocničním pokoji chybí i obyčejná židle), uvidíte před sebou člověka, který by si místo hadiček, přístrojů a obsáhlé dokumentace, přál usmířit se s dcerou, spatřit ještě jednou svou ženu, odpustit synovi. Přeje si zeptat se Boha nebo někoho jiného na to, zda a jakou měl jeho život vlastně cenu, proč musí trpět, zemřít. Během jediného okamžiku se z očí umírajícího dozvíte opravdu mnoho. Ucítíte strach ze smrti, stejný strach jaký míváme občas i my. Jenom je o dost intenzivnější a umocněný samotou a bolestí.

Potřeby člověka
V poslední době se často hovoří o tzv. potřebách pacienta. Ve skutečnosti jsou to potřeby veskrze lidské. Nic na tom nemění skutečnost zda jsme či nejsme pacienti, kolik je nám let nebo zda jsme muži či ženy.

Naše medicína byla již velmi dávno orientována na somatické potřeby, které jsou z většiny také naplňovány. Samozřejmě, že se jedná částečně i materialismus, který nám byl implantován marxismem v jeho socialistické nemocniční praxi. To vše je ovšem již pár desítek let pryč a proto se na to nelze vymlouvat do nekonečna.

Dnes se vše svádí na nedostatek peněz, často slyšíme nářek nemocnic a jiných sociálních zařízení.Chápu situace není lehká ale tvrdím, že podání ruky nemocnému, chvilka přítomnosti u lůžka nestojí nic.nJe to o něčem jiném. Lidskost si za peníze nekoupíte nikde na světě a ono je to opravdu jen o lidskosti, o tom být Člověkem.

Sociální, psychické a především spirituální potřeby jsou dnes mnohde naplňovány ad hoc a občas jen v určité redukované podobě. Myslím, že není dostatečné, když se v rámci sociálních potřeb pustí pacientům na společenské místnosti hokej nebo v případě psychických problémů zavoláme psychiatra a nasadíme medikamenty a v případě spirituálních potřeb uspořádáme pravidelné bohoslužby.

Na druhé straně netvrdím, že všude je to bezpodmínečně tak, jak jsem to právě popsal. Mám vlkou radost z toho, že i v České republice se rozvíjí domácí hospicové hnutí a na knižním trhu se navyšuje počet knih,které se fundovaně zabývají tématikou umírání a smrti. Přesto však stále ještě zřetelně vnímám, že v naší zemi je smrt a umírání to „velké a tajemné“ tabu, a tímpádem,že člověk vykořeněný z hodnot rodiny a víry stále lapá po dechu, když je konfrontován s nevyléčitelnou nemocí a smrtí.

Smrt medikalizovaná a medializovaná

V oblasti smrti a pohřbívání se opět objevují alternativy, které svou podstatou představují jen komické pokusy člověka „přelstít“ smrt. Začínají zde fungovat pohřební ústavy se svou „posmrtnou kosmetikou“, která vedle částečného balzamování nabízí lakování nehtů, make-up, úpravu a barvení vlasů a mnohé další. Existují pozice pohřebních poradců, kteří poskytují morální a psychickou podporu pozůstalým. Fungují pohřební ceremoniáři, kteří imitují kněze a nová krematoria stále více připomínají kostely. To vše nám může na jedné straně připadat bezvadné a dokonalé, na druhé straně je však jasné, že toto vše je znakem naší naprosté nesmířenosti se smrtí a neochoty se za života na smrt jen pomyslet.

Jestliže před sto lety žili lidé ve velkých rodinách, kde zemřelý často zůstával až do pohřbu v domě, dnes žijí lidé často single. Jsou sami, na jedné straně asi šťastní a bez starostí, ale na druhé straně se jejich život tolik orientuje na „užívání si“ života, že při styku s opravdovou smrtí nedokáží normálně reagovat.

Smrt ve zdravotních ústavech a zařízeních sociální a zdravotní péče (DPS) je podle mnohých odborníků smrt MEDIKALIZOVANÁ. Je nabízena celá řada léků a léčebných prostředků, jen abychom odstranili to nejhorší. Tuším, že mnohdy nejde o odstranění bolesti pacienta, ale mnohdy jde o její odstranění především z našeho dohledu. Nechceme se dívat na ošklivé a nevoňavé lidi, protože se velmi snadno můžeme stát jedněmi z nich. Naprosto netvrdím, že nemáme využívat možnosti moderní paliativní péče. Ba naopak. Chci jenom označit nebezpečný bod, kterým je dystanasie – tedy zadržená smrt. Smrt, kterou mají ve svých rukou zdravotníci více, než člověk který umírá!

Dále se smrt, prostřednictví televize a internetu, stala MEDIALIZOVANOU. Ve zpravodajství, filmech i seriálech se objevují záběry z patologie a mrtvé tělo je stále naznačováno. Nicméně neschopnost vyjádřit smrt prostřednictvím fotek a filmových záběrů vede na jedné straně k nepochopení (smrt není ošklivá, ani krásná, je spíše nepřítomností života) a na druhé straně k banalizaci faktu smrti.

Spirituální potřeby umírajících

Vraťme se nyní k spirituálním potřebám.V nemocnicích i domovech pro seniory dnes fungují kaple a modlitebny, do zařízení docházejí duchovní různých církví, nebo jsou přímo tam zřizovány pozice kaplanů. Je ovšem jasné, že zřízením funkce nebo místnosti se toho moc nezmění, je to stále jen první krok. Umírající člověk se ovšem bez pomoci jen těžko vydá do kaple a stejně tak není v silách nemocničního kaplana, aby obešel denně všechny terminálně pacienty,kteří mají o tuto službu zájem. Hospicová a paliativní péče není stále běžně dostupná, stejně jako není běžně dostupná spirituální péče pacientům českých nemocnic a domovů pro seniory.

Na internetu, v tisku i moderních publikacích, které se věnují spirituálním potřebám pacientů, jsem se bohužel setkal s velkým nepochopením toho, čím ve skutečnosti spirituální potřeby jsou. Velmi často dochází k zaměňování pojmu „spirituální“ a „náboženský“.

Odhlédnu-li od ubohých představ, které jsem zaznamenal v jednom zdravotnickém časopise, kde zaměňovali neustále slovo „spirituální“ a „spiritistický“, jde především o to, že „náboženské“ potřeby člověka jsou součástí „spirituálních“ potřeb.

Jaké jsou spirituální potřeby člověka ? Dají se vůbec nějak definovat? V zásadě se jedná o tato přání, slova a pocity, která začneme vnímat jen tehdy, pokud skutečně nasloucháme:

  • cítit smysl svého života 
  • pochopit smysl své bolesti 
  • dozvědět se pravdu 
  • nalézt zdroj naděje 
  • přijmout paradox srdce a rozumu 
  • dívat se pomocí obrazů a symbolů 
  • vnímat rituál 
  • pomodlit se (náboženské potřeby) 
  • dotýkat se 
  • křičet a volat o pomoc 
  • svolení žít nebo zemřít 
  • stát se součástí přítomnosti 
  • smířit se 
  • naplnit potřeby těch okolo 

Člověk středověku byl ve své nemoci odkázán na velmi jednoduchý způsob péče. Byly mu podávány lektvary z bylin, pouštělo se žilou, přikládali mu pijavice. Ovšem spirituální potřeby člověka byly brány s velkou vážností. Podstatnou částí péče byla společná modlitba u lůžka umírajícího, rituály, zpěv, rozsvěcení svící a prosby za odpuštění.

Moderní člověk se naproti tomu setkává s něčím, co je dnes nazýváno termínem "dehumanizovaná medicína". Tedy se situací, kdy je k dispozici nespočet kvalitní techniky, moderních přístrojů, skvělých léků, ale jen minimum času je věnováno člověku jako takovému. Lékaři i další zdravotníci jsou častěji v kontaktu s pacientem na monitoru svého počítače, než tváří v tvář u jeho lůžka.

Před časem jsem se na jedné ze svých přednášek zeptal zdravotních sester a ošetřovatelek na otázku, co by si přály, kdyby jim zbýval jen jeden den života, přičemž by se ještě mohli pohybovat a dělat vlastně cokoliv. Jejich odpovědi byly:
  • rozloučit se s rodinou
  • smířit se 
  • poprosit o odpuštění 
  • uspořádat majetek, aby se děti nehádaly 
  • zapálit si cigaretu 
  • sex
Ani jedna z nich neuvedla možnost vyhledat kvalitní zdravotnické zařízení se spoustou počítačů nebo se pokusit o odvrácení smrti. To, co nás tady „drží“ jsou naše vztahy. A právě vztahy jsou nám v naší smrti nejvíce odpírány. Musíme dodržovat klid na lůžku, v mnoha českých nemocnicích stále platí návštěvní hodiny, v pokojích není možné vést klidný soukromý rozhovor, pro osobní zpověď.

Pro větší soukromí umírajícího je přivezen na pokoj paravan. V domovech pro seniory je velmi častým neblahým jevem to, že k umírajícímu je přivolána rychlá záchranná služba a takový člověk pak umírá při převozu do nemocnice, ve stresu z houkající sirény, napojený na infuze..

To všechno však v žádném případě není jen vina zdravotníků a pečujícího personálu v těchto zařízeních. Rodinní příslušníci se s neodvratností smrti jejich blízkého nehodlají smířit, trvají na poskytnutí pomoci a udržení člověka při životě „za každou cenu“. Na nemocnice i domovy pro seniory jsou podávány žaloby a tak se vytvářejí další a další dokumenty, standardy kvality, formuláře a prohlášení, kterými je opět obtěžován člověk, který v procesu umírání ztrácí dál své místo, prostor který by měl patřit snad především jemu.

Slepá víra v zákony, předpisy a standardy kvality tento stav nikdy nedokáže změnit. Můžeme to udělat jenom my sami. Nejdřív si musíme připustit skutečnost, že mezi pacientem a člověkem není žádný rozdíl. Lékař, sestřička, rodina, ti všichni jsou sice v jednu chvíli v pozici pečujících, na druhé straně se za několik málo okamžiků mohou ocitnout v situaci opačné, tedy těch, kteří pomoc přijímají.

Snaha vytěsnit smrt se naší společnosti dříve nebo později prostě vymstí. Tím, že budeme neustále propagovat kult zdravých, krásných a úspěšných jedinců, neodvrátíme fakt vlastní smrtelnosti. I sebekrásnější modelka či svalnatý manažer se budou muset smířit s tím, že jim budou jednou muset také vyměnit pokálené pleny, provést cévkování, zavádět sondu, polohovat a mnoho dalších věcí. Pokud jsme byli zvyklí na to, že jsme se každý den mohli osprchovat, depilovat si chloupky nebo se oholit, navonět se a vzít si něco hezkého, bude to celkem tvrdá rána pro naši důstojnost. Poté, co jsme si zvykli na kontakt s přáteli, dotyk blízkého člověka, možnost zajít si na koncert, do divadla, do kostela, ztratíme i to. Budeme dlouhé hodiny sami. To všechno čeká na každého z nás, pokud se nepokusíme se současným stavem něco udělat.

Máme své potřeby a ty spirituální k nim neodmyslitelně patří. Vraťme se tedy k nim. Co pro nás znamenají, jak je vnímáme u sebe. Za všechny jsem si pro tento text vybral, podle mne, tu nejdůležitější:

Cítit smysl svého života
„Pomocí při hledání smyslu je svědectví jiného člověka, že život za všech okolností, dokonce i v utrpení, smysl má." V. E. Frankl

Mnohokrát jsem slyšel i z úst zdravotníků větu „co má tohle za cenu“ nebo „takový život už nemá cenu“. Ne vždycky nám v životě dávají některé události smysl. Pokud se jej snažíme nalézt jen rozumem, pak nacházíme jen trosky a ruiny.

Zajímavé však je, že změníme-li svůj postoj a podíváme se na bolest a utrpení jinak, smysl nacházíme. Lidé, které jsem doprovázel, často mluvili o oběti a očištění. Velmi zajímavým způsobem to popsala jedna zdravotní sestra, která mi řekla „někdy děkuji Bohu za to, že se mohu o toho člověka starat, protože mě to učí pravému pochopení lásky a soucitu“.

Smysl života možná odhalit do všech důsledků nejde, ale přijmout tajemství jako fakt, který je naší vlastní součástí lze. Právě tady se ukazuje jak moc potřebujeme druhého člověka k tomu, abychom poznali svůj vlastní smysl bytí. Nejsme tu jen proto, abychom zabezpečovali život druhých hmotými prostředky, ale i jako objekt lásky a přijetí. Ti druzí nás potřebují, náš vlastní život i způsob jakým se vyrovnáváme s bolestí a smrtí, je důležitý.

Můžeme dávat beznaděj, ale můžeme také stát u zrodu naděje,víry a klidného důstojného konce života těch druhých. Nikoliv přesvědčováním a argumentací a strohým neosobních plněním svých pracovních poviností ale i tím, že u umírajícího člověka prostě „jen“ budeme.

***

ÚVOD DO SPIRITUÁLNÍ PÉČE O UMÍRAJÍCÍ V DOMOVECH PRO SENIORY
akreditováno MPSV: 2011/0322-PC/SP/VP/PP
časový rozsah: 6 hodin
lektor: Mgr. Filip Štojdl
cílová skupina: pracovníci v sociálních službách, sociální pracovníci, vedoucí pracovníci sociálních služeb, fyzické osoby, které poskytují pomoc příjemci příspěvku


Cílem programu je umožnit absolventovi hlubší promyšlení možností individuálního plánování v souvislosti s terminálním stádiem uživatele, uvědomit si základní principy thanatologie, prohloubit znalosti v oblasti základních potřeb umírajícího (somatické, psychické, sociální a spirituální) a poskytnout informace o možnostech spirituální péče v zařízeních sociálních služeb. Součástí jsou i praktické ukázky psychohygieny pro pracovníky, kteří jsou v kontaktu s umírajícími.